Společností je dáno:
Chceš jí sbalit. Otevřeš flašku a odváže se.
Chceš ho sbalit. Otevřeš flašku a odvážeš se.
Naše parfémy se smísí a zuřivě se přitom přeřvávaj. Ten tvůj, nevím proč, dolehne až ke mně. Neumím se ho zbavit. Přitom tak moc chci.
Přes to, přese všechno, je to jen souboj nad otevřenou lahví. Táhne z ní, ze mě, z tebe. Z tebe nejvíc. To tvůj to byl nápad. Nepotřebovala bych chvíli nic. Cos potřeboval a chtěl ty, bylo asi jen dámský přirození. A důstojnost. A odvahu. Bez flašky by sis tohle nedokázal naložit ať už se tváříš sebesilnější.
A nebo jsi to moje omámení potřeboval ty. Omámenou. Naivní. Takovou lehce zdrtíš mezi pažemi, neuteče, neudeří. A flaška se směje, tekutina se z ní vypařila. Nic z toho není v mojí atmosféře typickou vlastností látek.
Moje matérie je na sračky. Tvoje apatie mě škrábe v krku.
Nic z toho ale není horší než jaké by to bylo, kdyby se flaška nevypařila.
Uniklo z dojmů nocí, které psal opar alkoholu. Není na tom nic správnýho. Soudím podle toho, že bych z těch nocí taky nejradši unikla.
Až tady (konečně) začíná srozumitelný text:
Společností by nemělo být dáno, pokud zároveň bere.
Připouštím, že jsem to s tou "daností" trochu přepálila. Vnímám, jak se novou normou stalo rovnítko, které pojí sbližování a líh. A nikomu to nepřipadá zvláštní. Líbí se mi, tak jí pozvu na panáka. Líbí se mi, tak jí pozvu na dalšího. Líbí se mi, tak otevřu flašku...Protože lepší způsob, jak to dát najevo, neznám.
A přitom je to všechno alibi. Kdyby náhodou nebyl/a tak hezký/á, můžu se vymluvit na opilost. Kdyby to nebylo dobrý, můžu se vymluvit na alkohol. Že to byl omyl. Že jsem měl/a rýmičku.
"Protože jsem posera, který odmítá vzít zodpovědnost do svých rukou a neumí čelit porážce! Protože bez alkoholu by mě snáz mohl/a odmítnout!"
A pak je to taky všechno jednodušší, tak kdo by se obtěžoval se složitými frázemi, intelektuální debatou nebo upřímným pohledem?
"Jéjda, my ale nemáme otvírák!"
Panika!
Krumpáč
