A tak děti ze stanice zoo mizí

Některý ráno, když mám zrovna chuť, začnu sedmi minutami s Heroinem. Těch sedm minut mi učeše nervy, uspokojí můj apetit, dodá chuť do dalšího nadechnutí.

Sedm minut a mám dost.

Sedm minut.

Někdy bylo něco i před těma sedmi minutama. Znala jsem holku, která marně hledala svojí stanici Zoo.

 Chtěla bych, abyste si sedli. Sedíte? Vlastně na tom nesejde, možná nepotřebujete oporu pod nohama…Jen běžte, nedržím vás.

Kde: Poznaly jsme se v instituci, kde z toho, čím jste, mají uplácat kompletního člověka.

„Zabere to osm let, poznáte tu nejlepší přátele na celý život, zažijete plno úžasného, ta nejkrásnější léta života, bezstarostnosti. A studium úspěšně završíte zkouškou dospělosti,“ hlásali.

Kdo: Ten první den seděla šedě v poslední řadě, patrně bez očekávání, zato se vševítajícím úsměvem. Přirozeně spokojená. Tak působila na první pohled. 

A zůstala taková i po dekádách dalších. Všehovšudy neměla co nabídnout. Přátelství s ní by nebylo strategické spojení pro někoho, kdo se chce vyhřívat na vrcholu oblíbenosti. A já nechtěla. Upadly jsme spolu do ústraní. Do společenské mlhy (kam patříme).

A tak jsem s tichou proplouvala „léty bezstarostnosti“. A všechno bylo stereotypní jako kazeta zaseklá v magneťáku. Všední a sivé.

A všechno se znenadání změnilo. Zběsile.

Jednou jsem procitla a, aniž bych si všimla, seděl přede mnou jiný člověk. 

Změnila všechno, co na ní bylo šedé. Vzhled, povaha,…k nepoznání. Živá nanejvýš z 1 ks pomeranče denně, atraktivně vyhubla. Vlasy si nechala ztmavit, aby ji ladily s temným oblečením s holými zády. Propadala záchvatům nekontrolovatelného hihňání. Hihňala se všem a všemu – a nová epocha mlčení nastala.

Jak? Na počátku byla kniha. Ne, Bible ne. Maturita nám dala požehnání vzít do rukou My děti ze stanice Zoo. Nebránili jsme se.

 Děti z stanice Zoo: Bible ztracených mladistvých, nebo přechodná stanice pro zvědavé kolemjdoucí.

Pak přišlo Memento, dál Bílá moc, přes Perníkovou věž až do… existence zaprášené extází v kouři trávy. My děti jsme se hledaly. A v životě Christiane F.  jsme se chtěly najít. Našly jsme místo, kam člověk patří. Místo mezi lidmi, které spojuje bílý prášek a sobectví z fyzické závislosti. A lásku odproštěnou od těla, které prodáváme zas za kouzelný prášek.

 Ty děti to nechtěly vidět. A tak se vedle čaje s rumem, kouření skořice celé a majoránky v provizorním papírku za zády učitelů objevila i bílá lákadla. Ale všechno to byla sranda, že jo? 

Předstírala jsem nezájem. Považovala jsem celé to zaujetí vším zakázaným za povrchní krustu, která vás má učinit zajímavější, šťavnatější na pohled a… dál nic?

Dál. Většina těch, kteří se zpočátku myšlenkami hledali ve stanici Zoo, narazila na vhodnější místa (v žhavosti sexu, v závislosti na druhém, v šprtství,…), ale mě blízká se z vlastní Zoo nehnula. Měla vizi. Vykonstruovala plán, podle kterého se pomalu přetvářela v členku prominentních feťáků.

Společností je dáno:

Chceš jí sbalit. Otevřeš flašku a odváže se.

Chceš ho sbalit. Otevřeš flašku a odvážeš se.

Naše parfémy se smísí a zuřivě se přitom přeřvávaj. Ten tvůj, nevím proč, dolehne až ke mně. Neumím se ho zbavit. Přitom tak moc chci.

Přes to, přese všechno, je to jen souboj nad otevřenou lahví. Táhne z ní, ze mě, z tebe. Z tebe nejvíc. To tvůj to byl nápad. Nepotřebovala bych chvíli nic. Cos potřeboval a chtěl ty, bylo asi jen dámský přirození. A důstojnost. A odvahu. Bez flašky by sis tohle nedokázal naložit ať už se tváříš sebesilnější.

A nebo jsi to moje omámení potřeboval ty. Omámenou. Naivní. Takovou lehce zdrtíš mezi pažemi, neuteče, neudeří. A flaška se směje, tekutina se z ní vypařila. Nic z toho není v mojí atmosféře typickou vlastností látek.

Moje matérie je na sračky. Tvoje apatie mě škrábe v krku.

Nic z toho ale není horší než jaké by to bylo, kdyby se flaška nevypařila.

Uniklo z dojmů nocí, které psal opar alkoholu. Není na tom nic správnýho. Soudím podle toho, že bych z těch nocí taky nejradši unikla.

Až tady (konečně) začíná srozumitelný text:

Společností by nemělo být dáno, pokud zároveň bere. 

Připouštím, že jsem to s tou "daností" trochu přepálila. Vnímám, jak se novou normou stalo rovnítko, které pojí sbližování a líh. A nikomu to nepřipadá zvláštní. Líbí se mi, tak jí pozvu na panáka. Líbí se mi, tak jí pozvu na dalšího. Líbí se mi, tak otevřu flašku...Protože lepší způsob, jak to dát najevo, neznám.

A přitom je to všechno alibi. Kdyby náhodou nebyl/a tak hezký/á, můžu se vymluvit na opilost. Kdyby to nebylo dobrý, můžu se vymluvit na alkohol. Že to byl omyl. Že jsem měl/a rýmičku. 

"Protože jsem posera, který odmítá vzít zodpovědnost do svých rukou a neumí čelit porážce! Protože bez alkoholu by mě snáz mohl/a odmítnout!"

A pak je to taky všechno jednodušší, tak kdo by se obtěžoval se složitými frázemi, intelektuální debatou nebo upřímným pohledem? 

"Jéjda, my ale nemáme otvírák!"

Panika!

Krumpáč

Opustilo mě přesvědčení, že dokážu realizovat,...

 ...přesvědčení, že dokážu víc, než o svých ideách jen mluvit. 

To bylo keců. Měsíce vykládaní o tom, jak si založím blog a budu neúnavně klovat do klávesnice. Nebylo z toho nic. Nebude-bude?

Už k obyčejnýmu založení tohohle blogu  mi bránila velká ztráta. Ztráta vůle, víry, kusů sebe sama (pořád ze mě něco odpadává), a cokoli dalšho, co zrovna může sloužit jako výmluva. Pořád se na ně dá spolehnout, jen jim něco chybí: nejsou moc reálné. Za to ta hejna idejí mi celkem reálně narážejí do stěn lebky.

REÁLNĚ & NEZREALIZOVANĚ

Tak jsem se tu octla a chci
zhmotňovat polibky múz.

Přivedlo mě sem tikání. Nesnesitelný zrychlování tepu jako ten adrenalin před deadlinem, znáte?

A tak začínám rozumět, že nebude neomezené množství deadlinů.

 A všude - 
ve mě, vně mě 
- nad vším 
sedí jeden velkej
DEADLINE. 

Ve dvaceti neupírám moc pozornosti na TEN DEADLINE. Jen nechci být jednou pohřebená (až se deadline přežene) s tím, co mi straší v hlavě, aniž bych to vypustila ven.

Opěvovaní youtubeři a oblíbené blogerky vám můžou tvrdit, že jsou tu přece jen pro vás, všechno je to strašně baví, a občas zmíní, že je to strašně těžká práce. (Tak mě napadá, mají v dolech na Ostravsku wifi?)
 Nejsem tu pro vás. Přicházím sama. Píšu, a pokud se tě to jen trochu dotkne a pohne to s tebou, řeknu si, že jsem přece jen naživu. Zajímáš mě.
Ale zajímám já tebe?

Ve zratce: Jsem (zásadová i kyselá)

Neláká mě olizovat naleštěnou kapotu BMW. 

Nestavím se na párty, kde hraje nevkusná hudba.

Nedám si dezert s čepičkou ryzího zlata. 

Neotvírám s chutí dveře do Mekky pozdního kapitalismu, 

(ať už je to pro vás Mekáč, KFC nebo Burger King - tady se náboženství tříští).

Na instagramu se necítím šťastně, možná pro výše zmíněné.

Epilog i epitaf

A přece jsem tu

stejně jako TY

Tak chvilku vydrž

Jednou 

se sejdem na hřbitově 

Možná

A vem si tam svý 

Múzy

Aby - než všechen náš prach

Uletí

- nestála řeč.

Krumpáč