Opustilo mě přesvědčení, že dokážu realizovat,...

 ...přesvědčení, že dokážu víc, než o svých ideách jen mluvit. 

To bylo keců. Měsíce vykládaní o tom, jak si založím blog a budu neúnavně klovat do klávesnice. Nebylo z toho nic. Nebude-bude?

Už k obyčejnýmu založení tohohle blogu  mi bránila velká ztráta. Ztráta vůle, víry, kusů sebe sama (pořád ze mě něco odpadává), a cokoli dalšho, co zrovna může sloužit jako výmluva. Pořád se na ně dá spolehnout, jen jim něco chybí: nejsou moc reálné. Za to ta hejna idejí mi celkem reálně narážejí do stěn lebky.

REÁLNĚ & NEZREALIZOVANĚ

Tak jsem se tu octla a chci
zhmotňovat polibky múz.

Přivedlo mě sem tikání. Nesnesitelný zrychlování tepu jako ten adrenalin před deadlinem, znáte?

A tak začínám rozumět, že nebude neomezené množství deadlinů.

 A všude - 
ve mě, vně mě 
- nad vším 
sedí jeden velkej
DEADLINE. 

Ve dvaceti neupírám moc pozornosti na TEN DEADLINE. Jen nechci být jednou pohřebená (až se deadline přežene) s tím, co mi straší v hlavě, aniž bych to vypustila ven.

Opěvovaní youtubeři a oblíbené blogerky vám můžou tvrdit, že jsou tu přece jen pro vás, všechno je to strašně baví, a občas zmíní, že je to strašně těžká práce. (Tak mě napadá, mají v dolech na Ostravsku wifi?)
 Nejsem tu pro vás. Přicházím sama. Píšu, a pokud se tě to jen trochu dotkne a pohne to s tebou, řeknu si, že jsem přece jen naživu. Zajímáš mě.
Ale zajímám já tebe?

Ve zratce: Jsem (zásadová i kyselá)

Neláká mě olizovat naleštěnou kapotu BMW. 

Nestavím se na párty, kde hraje nevkusná hudba.

Nedám si dezert s čepičkou ryzího zlata. 

Neotvírám s chutí dveře do Mekky pozdního kapitalismu, 

(ať už je to pro vás Mekáč, KFC nebo Burger King - tady se náboženství tříští).

Na instagramu se necítím šťastně, možná pro výše zmíněné.

Epilog i epitaf

A přece jsem tu

stejně jako TY

Tak chvilku vydrž

Jednou 

se sejdem na hřbitově 

Možná

A vem si tam svý 

Múzy

Aby - než všechen náš prach

Uletí

- nestála řeč.

Krumpáč