A tak děti ze stanice zoo mizí

Některý ráno, když mám zrovna chuť, začnu sedmi minutami s Heroinem. Těch sedm minut mi učeše nervy, uspokojí můj apetit, dodá chuť do dalšího nadechnutí.

Sedm minut a mám dost.

Sedm minut.

Někdy bylo něco i před těma sedmi minutama. Znala jsem holku, která marně hledala svojí stanici Zoo.

 Chtěla bych, abyste si sedli. Sedíte? Vlastně na tom nesejde, možná nepotřebujete oporu pod nohama…Jen běžte, nedržím vás.

Kde: Poznaly jsme se v instituci, kde z toho, čím jste, mají uplácat kompletního člověka.

„Zabere to osm let, poznáte tu nejlepší přátele na celý život, zažijete plno úžasného, ta nejkrásnější léta života, bezstarostnosti. A studium úspěšně završíte zkouškou dospělosti,“ hlásali.

Kdo: Ten první den seděla šedě v poslední řadě, patrně bez očekávání, zato se vševítajícím úsměvem. Přirozeně spokojená. Tak působila na první pohled. 

A zůstala taková i po dekádách dalších. Všehovšudy neměla co nabídnout. Přátelství s ní by nebylo strategické spojení pro někoho, kdo se chce vyhřívat na vrcholu oblíbenosti. A já nechtěla. Upadly jsme spolu do ústraní. Do společenské mlhy (kam patříme).

A tak jsem s tichou proplouvala „léty bezstarostnosti“. A všechno bylo stereotypní jako kazeta zaseklá v magneťáku. Všední a sivé.

A všechno se znenadání změnilo. Zběsile.

Jednou jsem procitla a, aniž bych si všimla, seděl přede mnou jiný člověk. 

Změnila všechno, co na ní bylo šedé. Vzhled, povaha,…k nepoznání. Živá nanejvýš z 1 ks pomeranče denně, atraktivně vyhubla. Vlasy si nechala ztmavit, aby ji ladily s temným oblečením s holými zády. Propadala záchvatům nekontrolovatelného hihňání. Hihňala se všem a všemu – a nová epocha mlčení nastala.

Jak? Na počátku byla kniha. Ne, Bible ne. Maturita nám dala požehnání vzít do rukou My děti ze stanice Zoo. Nebránili jsme se.

 Děti z stanice Zoo: Bible ztracených mladistvých, nebo přechodná stanice pro zvědavé kolemjdoucí.

Pak přišlo Memento, dál Bílá moc, přes Perníkovou věž až do… existence zaprášené extází v kouři trávy. My děti jsme se hledaly. A v životě Christiane F.  jsme se chtěly najít. Našly jsme místo, kam člověk patří. Místo mezi lidmi, které spojuje bílý prášek a sobectví z fyzické závislosti. A lásku odproštěnou od těla, které prodáváme zas za kouzelný prášek.

 Ty děti to nechtěly vidět. A tak se vedle čaje s rumem, kouření skořice celé a majoránky v provizorním papírku za zády učitelů objevila i bílá lákadla. Ale všechno to byla sranda, že jo? 

Předstírala jsem nezájem. Považovala jsem celé to zaujetí vším zakázaným za povrchní krustu, která vás má učinit zajímavější, šťavnatější na pohled a… dál nic?

Dál. Většina těch, kteří se zpočátku myšlenkami hledali ve stanici Zoo, narazila na vhodnější místa (v žhavosti sexu, v závislosti na druhém, v šprtství,…), ale mě blízká se z vlastní Zoo nehnula. Měla vizi. Vykonstruovala plán, podle kterého se pomalu přetvářela v členku prominentních feťáků.

 Studovaní experti přes konzumenty drog poučují, že se mladý člověk lehce chytne nějaké partičky, a aby zapadl, taky si šlehne. Ti, kteří si rádi šlehnou, tato moudra nesnáší.

 „Experti jsou povýšení, plný keců o pochopení, ale nikdy nás ve skutečnosti nepochopí. Maj‘ možná titul, ale zrovna na vaši duši nemaj kapacity. Nejsou jako my.“

„Experti“ vědí hovno.  A  má blízká věděla, jak projít všemi nalinkovanými body, aby se dostala k něze. A změna povahy, vlasů, těla – to byly jen dílčí kroky.

Jako by plánovala kompozici fotografie.

Náčrt velkolepého díla.

A půlka vzdělávacího cyklu byla za námi. 3/8mi let budovala sbližování s drogou a ten čtvrtý, se rozhodla odejít na střední. Umělecký obor. Já věřila, že jí tam bude líp, že bude mít prostor koncentrovat energii do svých vášní. Realisté mezi námi („pesimisti“) věděli, že je to konečná.

Odcházení:  Poslední den, úřední lejstro s hodnocením naší snahy v rukou, jsme si dopřály dlouhé loudání po okolí. Slunce svítilo, hlava byla čistá, emoce ve stabilizované pozici s názvem „dovršení ročníku“. Dokud…

“Nedávno jsem poprvý měla piko.“ Mělo ve mně hrknout. Musel být nějaký význam v tom, že to pověděla mně. Byla jsem mimo realitu drog, byla jsem mimo její kontakty. Přátelily jsme se bezpodmínečně, nemusela si u mě zvyšovat svůj společenský status podobným vyznáním. Ale říkala to hrdě, plná nadšení. 

Něco jsem zamručela naoplátku, vysílala jsem signál: „Vůbec mě tím neohromuješ.“ To abych shodila její pocit zajímavosti. Pak pár doplňujících otázek. A konverzace plynula jinam. Naposledy.

Víte, mohla jsem být lepší. – Sedíte ještě? Aha! Taky bych toho měla dost…

Odloučily jsme se.
Nadobro? Na pár chvil?

1.  Jednou jsem ji potkala v davu, nezúčastněnou, nepřítomnou. Koukala přese mě. Prošla se stádem, nechápala asi, že jsem ve stejném hmotném světě. Nebo že bych mohla být. „To byla ona? Ona nás nepoznala?“ nechápala jsem zas já.
2. Podruhé jsem potkala přízrak. Za teplého dne mezi davy turistů. Průsvitný. Nejsoucí.
3.  Naposledy za sychrava. Stála v parku mezi bendou chlapů. Co dělala? Nevím.

 V ruce jsem zničehonic nahmatala tu knihu se všema Dětma ze stanice ZOO. Mám ji z knihovny, je ošuntělá, vyřazená a prodaná za 5,- (takhle končívají i lidé). Rozmáchla jsme se s ní a hodila po přízraku blízké „U těhle cárů to mělo skončit!!“ vyhrkla jsem. Kniha prolétla skrz jako by dívka byla jen oblak prachu.  Křikloun, zklamaný životem (já), si vysloužil jen pohledy kumpánů. A tak se rozplynula. Zmizela.

Sem patří ponaučení: Nezáleží na tom, kolik toho olíznete, šňupnete, píchnete, inhalujete, šluknete. Mně je to fuk, protože jste ve svém zájmu izolovaní. Izolovaní ode mě, od světa, od soudruhů, od předsedů, od soudců, od společnosti, od kumpánů,…A od sebe.

 Jste citliví na vlastní svobodu, kterou si hájíte zakázanými možnostmi. Vaše volba. Prorozhodujete se až do chvíle, kdy nebude svoboda, nebudou možnosti (už jste všechny zkusili), nebudete vy, ztratíte sami sebe v prachu. A víc nic.

Já? Jsem požitkář svých sedmi minut s banánem Andyho Warhola. A víc nic.