Jenže bych se raději zabila než si zas dávat dohromady curriculum vitae a vlísávat se neznámým lidem plácáním o mých schopnostech (který jsem si vymyslela nebo vysnila)
Tak radši sladce prokrastinuji. Třeba v kavárně. Od takový kavárny nečekám nic horšího než že si dám jedno předražený kafe a posedím dlouho. Minimálně tak dlouho, abych rozmrzla a prokecala den s nějakou náhodnou obětí
A většinou se mi to daří. Pak se ale najdou kavárny, kde vás permanentně otravuje číšník.
"Nabídnu ještě něco? Dáte si ještě něco? Máte všechno?"
Je to nekonečné. Nekonečně otravné.
Ale nejhorší na tom je, že si tak vzpomenu na ta všechna svoje: "Dáte si ještě něco?"
Na svojí slavnou kariéru servírky. A zase bych se radši zabila.
V dnešních dnech prosvícených ekonomickou prosperitou by nebylo těžký najít si práci jako servírka (, která si nebere servítky. Hahah. Pokolikáty už? pnbž!). A tak bych se při pomyšlení na tohle mohla zabít... Ne, nebudu se zabíjet. Moje pohodlnost mi říká, že je lepší být pasivní konzument obsahu zdarma na netu (budeme to nazývat pud sebezáchovy, aby to znělo honosněji, jo?).
Štamgastka (asi 60 let, rázná žena): "Tak co, slečno? Políbil vás někdo prvního máje?"
- "No...leda tak múza."
"Tak to máte, slečno, pěkně na hovno!
Občas jsem se skvěle pobavila.
Třeba když jsem neměla do čeho píchnout, ale pro spokojenost vedoucího jsem neustále musela předstírat nějakou aktivitu. Každičká vyprázdněná sklenice byla v takovou chvíli požehnáním a já po ní chňapla světelnou rychlostí, aby mi jí nedejbože nevyfouknul nějakej pilnej spolupracovník (třída: snaživý, řád: vlezprdelný, čeleď: "já jsem ten důležitej, protože tady něco dělám a dělám to dlouho").
"Helejte, my jsme ještě nezaplatili, je neslušné nám odnášet špinavé nádobí když jsme nezaplatili."
Třeba měla ta paní
- "Víte co? Tak já vám tu ještě nějaké to prázdné nádobí přidám!" A vyskládala jsem na její stůl nějaké náhodné sklenice z podnosu. A pak jsem se vypařila. (Mám takové blbé tušení, že bez dýška)
Přirozená evoluce
ování hostů/zákazníků/konzumentů/těch, kteří si chtějí něco dokázat. "Něco mi vyberte vy," nadhodí se sebedůvěrou můj známý, když je bezradný ve výběru. Tři servírky vezou na pohotovost s infarktem, jedna mu radši nepřinese nic a polovina jedné se ďábelsky směje, druhá polovina ho přemluví, aby si něco vymyslel. Je to takový sociologický výzkum. Protože mnoho servírek a servírů se skutečně stalo takovým poslíčkem jídla.
Dovolím si tvrdit, že většina brigádníků dělá svou práci s radostí, má ráda lidi a ráda si s nimi povídá. A to všechno jen proto, že vědí, že to není nastálo. Prostě servírování je pro ně takový voraz od školy. Ale jsou i výjimky: "Ahoj, my se ještě neznáme, jsem tu nová." Podává mi ruku. "Těší mě, já jsem Lukáš a pracuju tu jenom pro peníze."
Tím se dostávám k dalšímu fenoménu. U Lukáše a miliard dalších vyprahlých 30+ servírů a servírek
Pak mě ale zaplaví vděčnost za to, že jsme si mohla vyzkoušet tuhle nevděčnou práci. Chápu je, víte? Chápu všechny ty zmatené, pomalé servírky, které občas nevědí, jak se k rozhazovačným spotřebitelům chovat. A mám je ráda, pokud vidím, že se snaží a chovají se slušně, ale ne falešně.
Ano, servírkování mi pomohlo růst. Tohle je skutečný koučing. A ještě vám za něj platí. Konečně jsem pronikla k jádru své duše. Dozvěděla jsem se o sobě plno důležitých věcí!
"Slečno, vy že studujete gympl? Nechte toho! Já vás pozoruju, takhle za chvíli příjdete o kalhoty i o kalhotky!" pověděl mi jeden kluzký kmet. Nejvíc mě namíchlo, že si dovolil tvrdit, že nosím kalhoty. NIKDY!
Podobných pánů, kteří vás hodnotí na počkání se najdou kopce. Nedělám si iluze, že v životě vně stěny restaurací na takové nenatrefím. Pomalu se učím nebrat je tak vážně. Když vás donutí jít všechny ty schody jen aby vám povýšeně šermovali zvětrelým pivem před obličejem. Aby se třikrát vraceli pro vysvětlení účtenky a pochopili to až poté, co jim ta stejná slova zopakoval šéf. Copak jsem jim to vysvětlovala v majaštině? Ne. Prostě asi líp pochopí chlapa než mladou blondýnu.
Teď si vzpomínám na poslední prázdniny. Trávila jsem je na severu a hrozilo, že jim to zas budu muset naservírovat. Turistům. Úplně jsem se toho děsila. Nová restaurace, noví lidé, noví kuchyři, trilióny nových jídel (o kterých jsem doposud neslyšela) a cen. Ale hlavně cizí země, mravy,...A do toho všeho jsem hostům pokaždé musela vyprávět příběh o té restauraci. Takže ještě víc interakce. Víc příležitostí mě neposlouchat a jednat se mnou bez respektu. Delší pohled na mě - objekt. Víc času k hodnocení. Ke kritice ("Za ten nos jí strhneme 15% z dýška!").
A pak jsem se vzbudila do toho odporného dne mé první směny. A doufala jsem, že po cestě do práce umřu. Že třeba vyskočí z fjordu velryba a zavalí mě. Nebo mě zajede loď, která se vykolejila z moře. Že zemžu následkem smradu ze sušených ryb. Ale nestalo se.A tak jsem poslíčkovala.
Dělala kafe.
Skákala jak kuchař pískal.
Myla nádobí.
A vyprávěla příběh o Norovi, který učil Islanďany chytat sledě.
A začala jsem to mít ráda. Jo, byla jsme ta otravná žvanilka, která vás donutí odtrhnout oči od smartfonu, zatímco srkáte rybí polífku. Nebo hledíte do očí své milé nad sobíma koulema. Lidé mě milovali!
Kdepak, jsem příliš poetická než aby to byla ryzí pravda. Nelžu však v tom, že jsem pochopila, o čem tato práce má být. A není to degradace na poslíčka. Tkví v tom poznání. Před a po příběhu jsem s lidmi mohla vést i jiný rozhovor než: "Nabídnu vám ještě něco?". Cestovatelé mi vyprávěli, odkud jsou a kam je cesta přivedla nebo přivede. A já jim mohla vyprávět, kam přivedla mě.
Pořád pevně věřím, že pro mě kariéra servírky nadobro skončila. Kdybych však měla podnik, věděla bych, jaký personál si vybrat, aby bylo dobře personálu i hostům.
Co bych si vybrat nemohla, jsou hosté.
A tak se činím o lepší svět tím, že se snažím být lepším hostem. A tedy i člověkem?
Krumpáč
Žádné komentáře:
Okomentovat